Maturitní den je dnem, ke kterému se od prapočátků existence středních škol s maturitními obory upínají zraky žáků...
Jedinec nastupující do prvního ročníku s ním počítá již od prvního dne svého studia, s postupujícími roky středoškolské školní docházky se jeho představy o maturitní zkoušce upřesňují a konkretizují.
Maturitní den by mohl být zdrojem radostného a lehce nervózního očekávání, něco jako finále Ligy mistrů pro jeho aktéry, směs trémy a vzrušení z blížící se možnosti předvést své schopnosti. Mohl by být slavným dnem, ke kterému směřujeme, žehlíme naše límečky a leštíme boty – a těšíme se, až tyto boty a límečky a hlavně naše naleštěné a vybroušené znalosti a dovednosti konečně předvedeme s touto plnou parádou. A že bude co předvádět!
To, že realita maturitní zkoušky je tu a tam kontaminována okolnostmi jako jsou akutní psychické a fyzické vyčerpání, chronické nevyspání či nevolnost, to nemůžeme popřít a nepopíráme. Maturitní zkouška – to je směs všech těchto ingrediencí, směs předběžné úzkosti a následné radosti. Maturita – to jsou třesoucí se ruce i výkřiky radosti, maturita – to je sevřený žaludek i dosud neznámé a nepopsatelné vlny euforie.
To vše prožívali naši žáci a my spolu s nimi i v letošním školním roce. Od pondělka 16. května, kdy po slavnostním zahájení zasedli na pověstné potítko první kandidáti zkoušky dospělosti, do pátku 20. května, který uzavřel další maturitní rok na naší škole.
Výsledky byly, jak už to tak bývá, zasloužené a nutno říct, že víc než dobré.
Završením všeho bylo slavnostní předání maturitních vysvědčení, které proběhlo ve čtvrtek následujícího týdne. Jako obvykle mu předcházela mše svatá ve velehradské bazilice a následoval ho přesun do našeho školního Zimního sálu, poslední přiťuknutí, poslední přípitek – abychom dojatí a vděční vykročili k dalším kapitolám našich životů.
Mgr. Viktor Černý
