Škola

ZAMĚSTNANCI / ŽÁCI / SPOLEČENSTVÍ PŘÁTEL / ŠKOLSKÁ RADA / PROJEKTY / DOKUMENTY

Stojanovo gymnázium, Velehrad (SGV) je čtyřleté všeobecné gymnázium, které sídlí v nově zrekonstruovaných a moderně vybavených prostorách bývalého cisterciáckého kláštera. Veškerá výuka tak probíhá v krásných historických interiérech.

Zaměřujeme se na celistvý rozvoj žáků. Klademe důraz jak na kvalitní vzdělávání založené na křesťanských základech, tak na osobnostní a duchovní růst. Svým žákům poskytujeme vynikající úroveň přírodovědného i humanitního vzdělání, rozšířenou výuku čtyř světových jazyků a bohatou nabídku školních i mimoškolních aktivit. Zaměřujeme se také na soustavné kariérní poradenství. Zajišťujeme tak výbornou přípravu pro studium na všech typech vysokých škol.

Škola disponuje osmi kmenovými třídami, odbornými laboratořemi pro výuku přírodovědných předmětů (chemie, biologie, fyziky), učebnami pro výuku estetických výchov (hudební a výtvarné), šesti jazykovými učebnami a dvěma učebnami pro výuku informatiky. Všechny třídy jsou vybaveny moderní multimediální technikou. Součástí školy je i tělocvična, nová studentská kaple, relaxační místnost – školní klub, knihovna, dobře vybavená posilovna a multifunkční hřiště. Pro besedy a slavnostní akce slouží také Slovanský sál, nově restaurovaný Zimní sál, případně rozlehlý barokní sklep. Žáci mohou k relaxaci využívat také barokní zahradu, jež přiléhá k budově školy.

SGV je „církevní“ školou. Je otevřeno všem žákům, věřícím i nevěřícím, kteří jsou schopni vnímat duchovní rozměr školy. Součástí školního výukového plánu je i náboženská výchova jako jeden z povinných předmětů. Žáky po celou dobu studia doprovází kněz – školní kaplan.

Do vzdělávání je začleněn také Projekt osobnostního rozvoje (POR), který napomáhá mladým lidem na cestě k sebepoznání, správnému stanovení životních hodnot a nalezení místa v dnešní společnosti. Projekt osobnostního rozvoje se skládá z několika částí. V prvním ročníku studenti absolvují seznamovací pobyt, kurz efektivního učení a kurz osobnostního rozvoje. Ve druhém až čtvrtém ročníku studenti v kurzech osobnostního rozvoje pokračují a dále se rozvíjejí. Součástí POR jsou i sportovní kurzy jako cyklistika, lyžování, turistika a vodácký kurz. Do projektu je začleněna také soustavná práce třídy s třídním učitelem.

Součástí školy je i Domov mládeže, který je k dispozici především žákům z větší vzdálenosti. Cena za ubytování je 1400 Kč měsíčně.

Při SGV funguje také PONTO – Středisko pro volný čas, které nabízí mnoho vzdělávacích, sportovních i kulturních aktivit – žáci se mohou realizovat např. v pěveckém sboru, cimbálové muzice, v horolezeckém kroužku, kroužku historického šermu, účastnit se outdoorových expedic apod. Od roku 2016 působí na SGV také ZUŠ Uherské Hradiště.

Stojanovo gymnázium má svou jedinečnou atmosféru. Jsme škola, kde se všichni společně snaží vytvořit bezpečné rodinné prostředí.

Stojanovo gymnázium, Velehrad svým výchovně-vzdělávacím působením navazuje na předchozí cisterciáckou, později jezuitskou, tradici.
Jezuité, kteří přišli na Velehrad koncem 19. století, se zde brzy po zahájení své činnosti snažili vytvořit školu a chlapecký seminář jako misijní centrum.

Realizace se tato myšlenka dočkala v průběhu první světové války, kdy úřady monarchie povolily roku 1916 zřízení „Misijního cyrilometodějského ústavu" se statutem soukromé církevní školy. Tento ústav neměl ještě „právo veřejnosti", takže studenti museli skládat závěrečné zkoušky na zaštiťujícím klasickém gymnáziu v Praze-Bubenči.

Dne 11. července 1919 povýšil papež Benedikt XV. velehradskou jezuitskou kolej s misijní školou na Papežský ústav, čímž značně stoupla prestiž této instituce. Neutuchající zájem o studium vedl představené k zahájení stavebních úprav kláštera, protože nyní byli jezuité nuceni redukovat počet přijímaných uchazečů a primu otevírali pouze jednou za dva roky. Provedené úpravy umožnily rozšíření výuky na všechny ročníky gymnázia a vedení ústavu začalo usilovat o získání „práva veřejnosti". To mu bylo uděleno ministrem školství a národní osvěty od 1. ledna 1938, kdy bylo učiliště změněno v celém rozsahu na „Řádové československé gymnázium Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě". Internát si přitom podržel název platný od roku 1919 „Papežský misijní ústav sv. Cyrila a Metoděje pro misie slovanské".

Na jaře roku 1942 bylo gymnázium nacisty zrušeno a jeho prostory byly využívány pro Hitlerjugend. Po válce byl 1. září 1945 slavnostně zahájen nový školní rok s omezeným počtem tříd, v sekundě a tercii studovalo 79 žáků. Žádosti o udělení práva veřejnosti bylo vyhověno a v následujícím školním roce se zvýšil počet studentů na 106.

V roce 1948 byl vydán zákon o jednotném školství, podle něhož se všechny školy, včetně soukromých, staly od 1. září 1948 státními. Řádové gymnázium na Velehradě bylo s konečnou platností postátněno výměrem KNV v Gottwaldově z 5. dubna 1949. Naděje jezuitů na udržení tříd gymnazijního typu byly zmařeny, od počátku školního roku 1949/1950 byly převzaty gymnáziem v Uherském Hradišti.

Definitivní konec gymnázia byl spojen s „Akcí K", kdy o půlnoci ze 13. na 14. dubna 1950 byla velehradská kolej, v níž dlelo 71 řeholníků a 62 studentů, přepadena Státní bezpečností. Řeholníci byli odvezeni do internace, studenti mohli, často s velkými obtížemi, přestoupit na jiné státní gymnázium. Do uvolněných prostor gymnázia byli přestěhováni svěřenci pražského „Domu milosrdenství - Vincentina", který se staral o tělesně postižené.
Po více než padesáti letech navazuje Stojanovo gymnázium, Velehrad na násilně přerušenou výchovně-vzdělávací tradici započatou už cisterciáky a plně rozvinutou působením Tovaryšstva Ježíšova.

Cílem jezuitů bylo přiblížit se co nejvíce ideálu rodinné výchovy a vytvořit studentům druhý domov. Denní program byl pečlivě sestaven s ohledem na požadavky studia i využití volného času k pohybovým aktivitám a nutnému odpočinku. O svém studiu na velehradském gymnáziu v jeho poválečné éře podal svědectví Ing. Josef Šedivý, který se zúčastnil setkání absolventů bývalého jezuitského gymnázia na Velehradě, které proběhlo 9.4.2011:

„V roce 1945 jsem nastoupil do tercie - naším třídním a profesorem češtiny byl pozdější kardinál Špidlík. V ložnici nás spávalo 38 - tedy celá třída. Rovněž studovna, kde jsme měli každý svůj stolek na psaní, knihy a sešity, byla společná pro celou třídu. Poněvadž jsme všichni žili společně ne od rána do večera, ale od rána až do příštího rána, tak i denní režim museli naši představení přizpůsobit. V 6:00 hod. budíček (v neděli o hodinu později), 6:30-7:00 opakování učiva pro nastávající den, v 7:00 mše sv. a po ní snídaně. Od 8:00 vyučování, po obědě odchod na hřiště, vycházka, svačina, všechno společně. A přesuny do třídy, do jídelny, na hřiště pěkně v zástupu jako na vojně. Od 17:00 do 19:00 individuální studium ve společné studovně za naprostého ticha. V první hodině tohoto studia neexistovalo ani se zeptat na něco souseda. Druhá hodina studia po krátké přestávce už byla poněkud volnější v tom, že jsme se mohli jeden druhého na něco zeptat. Osobní volno jsme měli prakticky jen v sobotu odpoledne (dopoledne bylo vyučování) a v neděli, kdy za námi jezdili rodiče, sourozenci. Domů k rodičům jsme jezdili jen na velké svátky (Vánoce, Velikonoce) a hlavní prázdniny. Neměli jsme u sebe žádnou finanční hotovost. Ke svačině jsme měli v hrnci přinesený nakrájený chléb. Každý si jej dle potřeby ochucoval solí. Za chladného počasí se topilo v kamnech - žádné ústřední topení. Toho jsme využili a na kamnech si opékali chléb a jak nám chutnal! V dřívějších dobách se vzácné návštěvy, včetně prezidenta, vítaly chlebem a solí. My jej měli každý den mimo neděle. Dnešním studentům se možná bude jevit tehdejší život na gymnáziu a v koleji nepředstavitelný. Zajímavé však je, že nám tento přísný režim vůbec nevadil a v dobrém na něj vzpomínáme."
Roku 2001 Mons. Jan Graubner, olomoucký arcibiskup a metropolita moravský, vydává zřizovací listinu Stojanova gymnázia, Velehrad. Následovaly nezbytné stavební úpravy, aby škola plně odpovídala požadavkům moderního vzdělávání a internát vyhovoval potřebám ubytovaných.

Dne 1. 9. 2004 rozhodnutím ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 32 232/03-21 bylo Strojanovo gymnázium, Velehrad zařazeno do sítě škol, a tak po čtyřiapadesáti letech byla znovuobnovení tradice středoškolského gymnaziálního vzdělávání na Velehradě. Do dvou tříd nastoupilo 58 studentů, z nichž 29 začalo využívat ubytování na přilehlém Domově mládeže. Od svého otevření se Stojanovo gymnázium, Velehrad snaží být moderní katolickou školou nabízející jak vzdělání odpovídající úrovni škol stejného typu, tak výchovu vycházející z principů křesťanství.

Čerpáno z:
Rašticová, Pojsl, Čoupek a kol.: Velehrad. Dějiny obce. Velehrad, 2006. s. 150-152, 192.
studie Mgr. Jany Langerové, Obnovení klasického gymnázia na Velehradě.

Po kliknutí na "Zobrazit v mapách Google", se vám daný 3D pohled zobrazí v plné velikosti.

Prostory

vstupní hala

jídelna

Rajský dvůr

hřiště

PC učebna 2

třída

chodba

společenská místnost na domově mládeže

Slovanský sál

nová kaple

školní zahrada

nádvoří

Antonín Cyril Stojan (1851-1923)

Antonín Cyril Stojan se narodil 22. 5. 1851 v Beňově u Přerova. Vyrůstal v selské katolické rodině. Studoval u piaristů ve Staré Vodě, v Příboře a maturoval v Kroměříži. Po studiích bohosloví v Olomouci se v roce 1876 se stal knězem a stal se jím naplno. Osvojil si paradox Kristovy víry: kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech. Hned od počátku svého kněžského působení pořádal poutě na sv. Hostýn a organizoval obnovu tohoto poutního místa. Druhým důležitým místem na mapě jeho duchovního života byl Velehrad, který prezentoval jako kolébku víry našeho národa i všech Slovanů. Důvodem organizování velkých poutí na toto místo bylo přesvědčení, že „nezhyne rod, jenž věřit nepřestane.“ K tomuto účelu založil i Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se brzy rozšířil za hranice zemí Koruny české, zvláště mezi krajany. Jestliže byl Hostýn srdcem především lidové víry, rozkvétalo na Velehradě dílo intelektuální. Stojan na Velehradě připravil tři tzv. unionistické kongresy, které v mnohém předznamenaly dnešní ekumenické snahy a založil zde i vědeckou společnost Akademie velehradská. Prostí lidé si prostřednictvím lidových poutí mohli na Velehradě uvědomit svou vlastní sílu, a že za nimi stojí někdo, o koho se mohou opřít.

Dobu, ve které Stojan žil, si nesmíme idealizovat jako období všeobecné religiozity a spokojenosti. Naopak – Stojan se musel společně s věřícími vyrovnat s hrůzami a deziluzí, jež s sebou přinesla první světová válka, o níž se říká, že v ní „zemřeli bozi.“ Bolest, jež s sebou nesla, se snažil zmírňovat konkrétní pomocí. Nemiloval jakési abstraktní lidstvo, nýbrž každého jednotlivého člověka. V poválečné době, kdy mezi kněžími i laiky působila různá odstředivá reformní hnutí či beznaděj, rezignující na jakékoli vize, Stojan všechny povzbuzoval a inspiroval svojí prostou a konkrétní vírou. Dokonce neváhal vstoupit do politiky a stát se poslancem, aby hájil zájmy věřících občanů v liberálním prostředí. Nechtěl, aby se kněží stali politiky z povolání, nýbrž aby církev měla někoho, kdo by střežil její zájmy a připravoval osobnosti z řad laiků, jež by byli schopni unést morální odpovědnost z tohoto poslání vyplývající. Po té, co se stal v roce 1921 arcibiskupem, se jeho kurz nezměnil. Zachoval si ve všech směrech dřívější prostotu a otevřenost ke každému člověku. To stvrzuje postoj věřících, kteří jej nazývali „tatíčkem Stojanem.“

Antonín Cyril Stojan zemřel 29. 9. 1923 v pověsti svatosti a byl pohřben na Velehradě v Královské kapli do provizorního cihlového hrobu. Ten byl nahrazen sarkofágem, který vyhotovili podle návrhu Klaudia Madlmayra Josef Axman a Julius Pelikán. Bronzový reliéf ležící postavy A.C. Stojana lemuje biblický text: „ Kněz veliký, který za života svého podepřel dům a za svých dnů upevnil chrám...Jako oheň svítící a jako kadidlo hořící v ohni.“ (Sir. 50, 1-9 ). Do čelní a podélné stěny sarkofágu byl vytesán citát ze Skutků apoštolů, jež tlumočí životní odkaz Stojanův: „Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce, máte se ujímati slabých, pamětlivi slov Pána Ježíše, který řekl: Lepší je dáti než bráti.“ (srov. Sk, 20,35)

Důležitější než místo odpočinku je však, podobně jako u sv. Metoděje, jehož hrob marně usilují najít generace hledačů, Stojanův živý odkaz:
Nejvýraznější stopou je snaha o dialog, kterou dokázal konkrétně uplatňovat mnohem dřív, než k takovéto otevřenosti dozrála celá církev a deklarovala ji na II. vatikánském koncilu. Stojan měl široké srdce a dokázal se setkávat s každým člověkem. Chodil přímo mezi lidi a osobně vyslechl jejich přání, starosti a potřeby. Tento lidský předpoklad se stal základem pro unionistické kongresy. Jejich přínos ocenil i papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Velehradě v roce 1990: „V naší době, době rozdělené Evropy, v době rozdělení církve, svědectví apoštolů Cyrila a Metoděje znamená výzvu k jednotě....Zde na Velehradě, přijal tuto výzvu Antonín Cyril Stojan, podněcovatel známých unionistických sjezdů, prvních kroků k modernímu ekumenismu.“

Stojan přitom zaměřil svoji pozornost na Slovanské národy, s nimiž máme mnoho společného. I to je významným impulzem v souvislosti s trochu jednostrannou orientací naší země na Západ po roce 1989, jež byla reakcí na nedobrou zkušenost (spolupráce se zeměmi Varšavské smlouvy) z dob komunismu.

Dalším důležitým vzkazem pro současnost je Stojanův zájem o emigranty a to jak o české krajany v Evropě a zámoří, tak i uprchlíky, kteří v Čechách hledali azyl před válečným konfliktem.

Již několik desetiletí se vleče beatifikační proces a zvláště moravští věřící se modlí, aby byl Stojan oficiálně přičleněn k zástupu národních světců.

Petr Hudec

"A.C. Stojan je génius prostoty a jednoty. V době finančních sporů a hájených brokátů rozdával. Zůstane ne to, co jsme našetřili, ale co jsme rozdali.“

M. Altrichter SJ

"Na Velehradě plány jeho šly nepoměrně dále než na Hostýně. Tam neměl už na mysli pouze český náš národ přivésti k Bohu blíž, vytrhnout z náboženské lhostejnosti a povznést k vyšší úrovni mravní; tam v duchu Metodějově, jako druhý Metoděj, zahlížel se na všechny ostatní národy slovanské a chtěl všechno nasadit a všeho se odvážit, aby je sblížil a spojil v téže Boží pravdě a v téže lásce Boží."

Msgr. František Cinek - Velehrad víry, s. 493


Celý text je převzat z webu: http://old.maticevelehradska.cz/dokument/Antoni-Cyril-Stojan-17/

Kardinál Tomáš Špidlík SJ (1919-2010)

Narodil se 17. prosince 1919 v Boskovicích, kde v roce 1938 absolvoval gymnázium a poté pokračoval ve studiích na brněnské Masarykově univerzitě, na filosofické fakultě český jazyk a latinu. Rok nato, po uzavření vysokých škol nacisty, je nucen studium ukončit.
Dne 23. září 1940 vstupuje do noviciátu České provincie SJ v Benešově u Prahy. V roce 1942 je také noviciát obsazen nacisty a přesunut na Velehrad. V letech 1942-1945 absolvuje řádová filosofická studia na Velehradě, i zde mnohokrát přerušovaná válečnými událostmi, neboť studenti byli často využíváni pro budování zákopů, nejdříve pro německé vojáky, později pro rumunské a ruské. Po ukončení války, v roce 1946, je poslán do nizozemského Maastrichtu, aby absolvoval základní teologická studia. Dne 22. srpna 1949 je vysvěcen na kněze a rok nato, ve Florencii, ukončuje dlouhé období řádové formace takzvaným „třetím rokem probace“. Nemůže se vrátit do komunistického Československa, v Itálii nachází trvalé působiště.
V roce 1951 je povolán do Říma, kde začíná pracovat zejména ve Vatikánském rozhlase. Jeho promluvy trvaly nepřetržitě nejen během komunistické éry, ale až do posledních dnů jeho života a tak vzniká specifický kontakt s vlastí (Po založení Centra Aletti v Olomouci a nakladatelství Refugia se také jeho promluvy začaly systematicky knižně vydávat). Více než 38 let působil jako spirituál v české koleji Nepomucenum v Římě. Všechny tyto závazky ho ale neodváděly od soustředěné vědecké práce, takže je dnes považován za největšího znalce na spiritualitu křesťanského Východu, a to v celé ekumeně. Na římském Papežském východním institutu (Pontificio Istituto Orientale) v roce 1955 získává doktorát z teologie, pod vedením prof. Iréneé Hausherra, originálního podněcovatele studia spirituality křesťanského Východu. Ve stejném roce začíná svoji dráhu vysokoškolského profesora, kdy je pověřen vedením přednášek patristické a východní spirituální teologie na Papežském východním institutu, jako zároveň na dalších universitách po celém světě. Paralelně se věnuje badatelské činnosti, kterou zúročil v přibližně 140 knižních titulech, ve více než 600 článcích, a to v mnoha světových jazycích. V roce 2003 je jmenován kardinálem za své zásluhy o studium a službu pro jednotu křesťanů.
Špidlíkovo dílo je pro teologickou reflexi druhé poloviny 20. století zásadní. Navázal na práci prof. Iréneé Hausherra a rozvinul jeho impulsy studiem spirituality patristické éry a spirituality křesťanského Východu tak, že je dnes jeho dílo nejen prací na poli dějin spirituality, ale tvoří organickou teologickou vizi. Jeho dílo – plod mnohaletého pilného studia a reflexe – je neseno zároveň velkou citlivostí pro současnou kulturu. S touto otevřeností objevoval ve východní spiritualitě taková témata, která se dnes ukazují nesmírně aktuální, neboť jsou schopná vyživovat a vitalizovat to, co bylo z tradice leckdy pozapomenuto. Jeho dílo, které zahrnuje jak vědecký výzkum, systematizaci, tak i přetlumočení čtenářům, je typické smyslem pro inkulturaci. Zcela novým způsobem dokázal vystihnout také originalitu slovanského světa. Byli mnozí badatelé, co staré věci, již pohřbené, znovu vynesli na světlo, ale přesto zůstaly nadále mrtvé a staly se jen přítěží vědecké erudice několika specialistů. Špidlík naopak oživuje, jeho teologické poselství je schopné inspirovat, dávat osobám do života zásadní směr. Nebyl pouze velký intelektuál-solitér, ale zároveň duchovní otec, který kolem sebe shromáždil skupinu osob, pokračující v jeho stylu myšlení. Jsme zasaženi svěžestí jeho díla, které vedle erudice směřuje k tomu, aby střežené poklady tradic, často též pozapomenuté pravdy živé víry, odpovídaly na základní otázky současného světa. Špidlík často hovoříval o způsobu práce velikánů I. Hausherra, H. de Lubaca nebo J. Daniélou: totiž že vedle základní analýzy textu je nutné kultivovat duchovní intuici, která spojuje autora se čtenářem.
Kardinál Miloslav Vlk o něm řekl: „Jeho víra pro něj potřebuje být neustále spojována se životem, ať dělá cokoliv. Nemůže být pouhým ’profesorským’ teoretikem, který rozsévá různá ’moudra’, ale pravda, kterou hlásá, musí být v každé formě osobní, konkrétní živá. S tímto rysem života a víry otce Špidlíka úzce souvisejí dvě věci: nutnost žít víru v přátelském dialogu s druhými, s křesťany jiných vyznání, ale i s nevěřícími. A pak ve společenství s ’domácími víry’, v komunitě bratří a sester. To se uskutečňuje v každodenním životě v římském Centru Aletti. Druhá důležitá věc konkrétního chápání víry se projevuje ve Špidlíkově blízkosti ke kultuře a k výtvarnému umění zvláště. Tato oblast lidské činnosti přirozeně koresponduje s jeho teologií, s jeho spiritualitou. V umění lze vyjadřovat konkrétně a názorně obsahy víry. Proto také ona úzká spolupráce se spolubratrem Marko Rupnikem, která dostala konkrétní výraz ve výzdobě kaple Redemptoris Mater ve Vatikáně.“
V roce 1990 se stal emeritním profesorem, po 45 letech univerzitního působení. Ve stejném roce obdržel cenu „Osobnost roku 1990“ na insitutu American Bibliographical Institute of Raleigh (North Carolina) a stejný institut ho následující rok 1991 potvrdil oceněním „Nejvýznamnějsí osobnost desetiletí“. Od roku 1991 žil a pracoval v římském Centru Aletti, založeném generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova. Dílo vzniklo s hlavní intencí: studovat křesťanské východní tradice v kontextu západní tradice a problémů současného světa. Ve stejném duchu pak od roku 1995 otevírá svojí činnost také české Centrum Aletti, sídlící v Olomouci.
Z významných pozvání zmiňme jeho účast na oslavách 600-ti stého výročí smrti Sergeje Radoněžského (+25. 2. 1392). Z mnoha udělených čestných občanství zmiňme francouzské Troyes, při příležitosti vydání titulu Ruská idea ve francoužštině, v roce 1994.
Uznání jeho vědecké práce a mimořádných lidských kvalit bylo vyjádřeno několikerými doktoráty honoris causa (obdržel například v roce 1997 čestný doktorát honoris causa na Pravoslavné teologické fakultě v Cluji v Rumunsku a na Univerzitě Palackého v Olomouci; v roce 1999 čestný doktorát honoris causa na Karlově Univerzitě v Praze; v roce 1999 papežské vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice; v roce 2006 čestný doktorát honoris causa na Sacred Heart University v americkém Connecticut, kde byl zároveň vytvořen Institut ekumenických studií nesoucí jeho jméno: “Cardinal Špidlík Center for Ecumenical Understanding”); což je vše podloženo členstvím v odborných prestižních společnostech pro studium patristiky, za mimořádného mezinárodního věhlasu a ocenění. Je nositelem ceny Sira Daniela a Countess Bernardine Donohue v Římě, v roce 1994 byl jmenován čestným členem Petrohradské Akademie byzantsko-slovanských studií. Důležité bylo soukromé setkání kardinála Špidlíka s patriarchou Alexijem II. v Moskvě. V roce 2002 mu udělila Česká biskupská konference Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoživotní dílo. Italský prezident Carlo Azeglio Ciampi mu dne 22. listopadu 2003 předal nejvyšší italské vyznamenání Za zásluhy o kulturu a umění. Dne 28. října 1998 jej český prezident Václav Havel vyznamenal za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem T. G. Masaryka.
Kardinál Tomáš Špidlík zemřel v římském Centru Aletti, večer 16. 4. 2010, v kruhu svých blízkých přítel a spolupracovníků.

Text i fotografie jsou použity z webu: http://www.aletti.cz/tomas-spidlik/?id=zivotopis

P. Josef Cukr (1917-2014)

Josef Cukr, římskokatolický kněz a jezuita, se narodil 2. ledna 1917 v Boršicích v rodině mlynáře jako nejmladší z pěti dětí. V Boršicích vychodil základní školu, v roce 1928 začal studovat jezuitské gymnázium na Velehradě.

Po maturitě v Kroměříži nastoupil v roce 1936 do jezuitského noviciátu v Benešově. Tam též vystudoval filozofii a poté rok učil na Velehradě. Teologii studoval ve válečných podmínkách v Praze. Zapojil se do protinacistického odboje (podílel se na odposlouchávání porad gestapa v ilegálním bytě). V červenci roku 1944 byl zatčen a krutě vyšetřován v Pečkově paláci. Poté byl internován v Terezíně v Malé pevnosti. Po válce ukončil svá studia na Heythrop College v Anglii, kde byl 12. září 1946 vysvěcen na kněze. Vrátil se do Československa a od roku 1947 působil v Bohosudově.

Během třetí probace na Hostýně jej v dubnu roku 1950 zastihla akce „K“. Byl s ostatními řeholníky zatčen a internován opět v Bohosudově. Vzhledem k jeho mládí byl na podzim poslán k PTP a sloužil na různých místech na Slovensku. Během služby u PTP si pro něj v roce 1952 přišla StB. Ve vykonstruovaném procesu byl roku 1953 odsouzen za velezradu a špionáž k jedenácti letům vězení. Během výkonu trestu prošel Pankrácem, Jáchymovem, Mírovem a Valdicemi. V Jáchymově pracoval na „Veži smrti“, kde třídil uranovou rudu. V tamní korekci musel celkem protrpět 143 dní. Propuštěn byl předčasně v roce 1960 na amnestii a vrátil se do rodných Boršic. Do roku 1968 se živil manuálně v tamním stavebním podniku. V roce 1968 mu byl vrácen státní souhlas a začal opět působit jako kněz - stal se administrátorem v Bohosudově, kde zůstal až do roku 2001. Obnovil zde poutní tradici a také zdejší biskupské gymnázium.

Poslední roky strávil na odpočinku na Velehradě. Zde uspořádal obsáhlou knihovnu Stojanova gymnázia. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání „Za zásluhy“. V říjnu roku 2006 se stal čestným občanem města Krupky, jehož je Bohosudov součástí. Zemřel 26. června 2014 na Velehradě.

Zdroj:

http://www.jesuit.cz/vzpominka.php?id=185

https://www.ustrcr.cz/uvod/vzdelavaci-projekt-pamet-a-dejiny-totalitnich-rezimu/predstavitele-a-aktivni-clenove-cirkvi/josef-cukr/

___________________________________________________________________________

Rozhovory s P. Josefem Cukrem:

Dobrodružství „Jeho Sladkosti“, Bulletin Jezuité, 2007, č. 1, s. 14−18.
Mluvení je vzduch, Bulletin Jezuité, 2000, č. 1, s. 17−18.