I když už to jsou třeťáci, kvůli covidu jsme spolu moc času nestrávili.
A tak jsem přijala výzvu a kývla na účast na sportovním kurzu ve Slovenském ráji, abych se svou třídou (a áčkem:-) něco prožila. Člověk míní, koronavirus mění. Náš turistický kurz se rázem změnil v kurz vodácký a já jsem se trošku začala bát… No ale když kolegyně Míša slíbila, že pojede se mnou, rozhodla jsem se, že to teda zkusím.
Sbalila jsem spoustu teplého oblečení (protože i předpověď počasí byla proti nám), něco jídla, upekla buchtičku a vyrazila vstříc novým zážitkům. Po otestování a naložení všech věcí jsme tedy v pondělí vyrazili na Vltavu. Cesta byla dlouhá, klimatizace v autobuse moc neklimatizovala, ale do Vyššího Brodu jsme dojeli a bylo to tam hezké, i když pršelo.
A v úterý to začalo. Voda. Voda z nebe, voda z Vlatavy, všude voda. Máme ale s Míšou nejlepší červenou loď a odvážně se vrháme do vln. Na druhém jezu (šlajsně:-) doslova a do písmene. Touto zkušeností s jezy (šlajsnami:-) končím. „Míšo, vidělas ten pomníček, jak jsme se vynořily?“ Loď se dá přenést, převézt, zapůjčit dětem, aby ji dopravily na místa, kde bude bezpečno a klidná voda. Míša to ještě párkrát zkusí, ale ani pan ředitel ji nezachrání od vykoupání (udělání:-)
Nevím, jestli instruktorům (sympatické Aničce a málomluvnému Vencovi) věřit. Říkali, že první den jsou dva jezy, byly tři. Že to sjede každý, udělaly jsme se. Druhý den to taky mělo být bez nebezpečí, a zas jsme přenášely. Ach jo.
Ve středu vykukuje slunce. Nálada se zlepšuje, naše děti jsou čím dál šikovnější a já jsem na ně pyšná, jak jim to na vodě jde. Připlouváme do Českého Krumlova. Sušíme, odpočíváme, užíváme si krásného města. V kempu to v noci žije, ale naše děti nezlobí.
Čtvrtek Krumlov z druhé strany. Z vody. Spousta jezů (šlajsen:-) Červené velitelské plavidlo se přenáší, převáží, ale pozor… Jelení lávku prý zvládnou i češtinářky. Je ve mně malá dušička. Několikrát se ujišťuji, zda je to opravdu i pro nás. Jakmile jsme na kartáčích (já říkám v myčce), jsem klidná. Tady fakt nebezpečí nehrozí. Sice nás nikdo nevyfotil, ale to nevadí, vzpomínky zůstanou. Z našich dětí už jsou vodáci. Opravdoví. Pasoval je sám Neptun! A tak tohle dobrodružství ve Zlaté Koruně končí. Janek (řidič autobusu i zkušený lodivod a pomocník) nás odváží zpět do Krumlova do kempu, kde jsme sami, máme prostor ke hrám i zaslouženému odpočinku. Slunce svítí, je to za námi.
Po chladné noci se probouzíme do mlhavého rána, balíme a jedeme zpět na Moravu. Plní zážitků. Já tedy ano. Nedá se to ani vypsat, můžeme Vám o tom s Míšou vyprávět.
Díky za tuhle zkušenost.
Vaše češtinářky
