Když to vypadá, že se příroda ukládá k spánku a včely by měly začít zimovat, měl by mít i včelař čas na šlofíka. To se ale v teplém říjnu, který zažíváme, děje jen pozvolna.
Včely už méně opouštějí úl, i když při teplotách, které jsou bližší těm letním, je ještě stále můžete vidět na podzimních květech. V úle se ale už připravují na zimu. Matka postupně přestává plodit, včely likvidují trubce, a celkově se připravují na zimu: tmelí propolisem všechny škvíry, zateplují svoje obydlí, vychovávají poslední jedince z generace takzvaných zimních včel, které musí přežít až do jara. Jakmile se ke konci podzimu udělá opravdu chladno, včely se stáhnou do zimního chomáče, sednou na začátek zásob a přejdou do zimního režimu.
Naše včely si s sebou do zimy nesou pěkné zásoby medu a pylu z léta, a navíc jsme je dobře zakrmili cukerným roztokem. Také jsme jim poskytli léčivo, abychom je zbavili obtížného parazita – varroázy. Teď už budeme čekat na chladné dny, kdy se včely semknou do zimního chomáče. To je shluk včelích tělíček s matkou uprostřed, ve kterém včely udržují konstantní teplotu usilovným bzučením.
Z oken gymnázia můžete až do jara sledovat naše tři úly. Včely v nich nebudou spát, ačkoliv zblízka připomínají malé medvídky. Život v úlu pokračuje. Tak popřejme našim včelkám, ať je pro ně zima dobrá.
(Ponto: Včelařský kroužek)
