Dvacítka členů pěveckého sboru SGV strávila koncem srpna týden v západních Čechách, kde spolu s mladými německými přáteli intenzivně zkoušeli, koncertovali, ale také poznávali tamější kulturu a historii.
Toto německo-české setkání se konalo již popáté (2008, 2010, 2015, 2018). Partnerem tohoto sborového projektu je vedle premostrátského kláštera v Teplé, jakožto místa konání, také Sdružení přátel des Stifts Tepl zu Esslingen am Neckar e.V.
Průběh pobytu nám zprostředkovali někteří z účastníků:
Neděle 20.8.2023
V neděli ráno jsme hned po první noci museli vstávat brzy. Čekal nás totiž výlet do Bečova nad Teplou. Snídaně již od 7.30 a o hodinu později odjezd na vlak do Teplé. Poskládali jsme se do aut (bylo nás víc než míst) a dojeli jsme na nádraží. Vlakem jsme dorazili do Bečova a rovnou jsme šli na hrad, kde je uložen Relikviář sv. Maura, druhá nejvzácnější památka v ČR, hned po korunovačních klenotech. Šli jsme na prohlídku, kde jsme si mohli přečíst o historii hradu a následný příběh celého relikviáře. Po skončení prohlídky jsme se přesunuli do Botanické zahrady, která je v Bečově. Tam nám taky připravili oběd, řízek a bramborovou kaši. Jak můžete na fotce vidět, bylo to velice výborné. Také jsme se ještě zúčastnili prohlídky všech stromů a kytek (já tomu stejně nerozuměl…). Po prohlídce jsme dostali na výběr: můžeme jít na ferratu, a nebo si udělat malovaný květináč. Dost nás šlo lozit… bylo to velice vtipné! Některým se vyzouvaly boty, a někdo si například rozedřel koleno. Prostřídali jsme se všichni, co jsme chtěli jít. Nastal čas už vyjít zpět na vlak, abychom se dostali na večeři do kláštera. Přišli jsme k nádraží a pan sbormistr Macek se nás rozhodl přepočítat. Jeden chybí! Stejný případ jak u bot… naštěstí si Terka zkrátila cestu přes potok, takže vlak stihla a šťastně jsme dojeli zpět do kláštera. Následovala večeře a v sedm večer jsme se sešli k první pořádné zkoušce v Glorietu, to je budova v areálu kláštera, kde jsme celou dobu cvičili. Po zkoušce následovala už jen modlitba a šlo se spát, teda někteří zůstali a ještě měli zábavu!
Lukáš Hýsek
Pondělí 21.8.2023
Probouzeli jsme se do pondělního příjemného rána. Čekala nás vydatná snídaně formou švédského stolu. Mohli jsme si nabídnout pečivo, salám, máslo, sýr marmeládu nebo třeba müsli. Po snídani si pár z nás odbylo ranní hygienu. Na devět už jsme museli být v Glorietu na zkoušce. Do oběda jsme zpívali a trénovali písně. Bylo to náročnější, než se zdá. Jediné co, tak jsme vždy na někoho museli čekat. Po úmorných třech hodinách zkoušky následoval oběd. Oběd nebyl sice nejlepší, ale dalo se to. Siesta sloužila nejen k odpočinku, ale i k chystání se na koupání. Ve dvě byl sraz. Vydali jsme se na cestu k Betlémskému rybníku. Voda byla příjemná a jen o něco víc zelená, než se mi líbilo. Snažila jsem se tam vlézt celá, ale nepřekonala jsem se. Jen co jsem vylezla, objevila se kousek od mola zdechlá malá rybka. Věděla jsem, že už do té vody nevlezu. U mola byly uvázané loďky a nás napadlo, že bychom se mohli projet, pokud jsou k zapůjčení. A opravdu byly. Půjčili jsme si jednu a objeli jsme si celý rybník. Neodřekli jsme si ani malé občerstvení. Hlavně kafe nesmí chybět. Kolem půl šesté jsme se vydali zpátky do kláštera. V šest jsme měli nachystanou a domluvenou večeři. Němečtí jeli zpátky autem a my z Velehradu jsme chtěli jít pěšky, jen už nezbývalo moc času, a tak i my jsme museli jet autem. Po večeři jsme ještě zkoušeli další dvě hodiny. Za den zpívat pět hodin bylo něco, na co nejsem zvyklá. V devět jsme měli modlitbu, pak někteří zůstali a hráli hry. Někteří zase šli udělat si večerní rutinu a lehnout, protože byli unavení a nabírali síly na další náročný den.
Barbora Vandová
Úterý 22.8.2023
Třetí den po příjezdu do kláštera v Teplé byl zpočátku obyčejným stereotypním dnem. Ranní mše svatá se konala o půl osmé v konventní kapli. Následovala snídaně formou švédských stolů a zkouška obou sborů v Glorietu, která trvala až do oběda. Tedy přibližně tři hodiny. Program znovu začínal až ve dvě hodiny, po obědové pauze, kterou mnoho z nás využilo k nápravě spánkového deficitu způsobeného dlouhými nočními konverzacemi. Po probuzení následoval kvíz. Byli jsme rozřazeni do česko-německých týmů, v kterých jsme obcházeli jednotlivá stanoviště a plnili úkoly nejrůznějšího druhu. Dozvěděli jsme se například o slavném fundátoru, blahoslaveném Hroznatovi z Ovence, který stavbu kláštera financoval a do něhož po smrti syna a manželky také vstoupil. Zemřel mučednickou smrtí. Mezi místními bývá zřejmě velmi oblíben, protože se během mší věřící modlí za jeho svatořečení. Po zdárném absolvování kvízu byla připravena prohlídka kláštera a lapidária. Podle tradice byl klášter založen roku 1193, a nese tedy zámky i románské architektury. Po provedení německé skupiny jsme přišli na řadu my. Dostali jsme helmy, protože jsou prostory pod klášterem, původně sloužící primárně jako odvodňovací a kanalizační ústrojí, místy značně nízké a stísněné. O tomto faktu se přesvědčila třeba naše spolužačka, Faustina Přádková, která se po nárazu hlavou do stropu v tmavé chodbičce a následujícím uklouznutí svalila na zem. Smích její sestry Noemi mi stále zní v uších. Po opuštění lapidária jsem usoudil, že je to naše velehradské přece jen lepší. Po večeři jsme opět zkoušeli, a to až téměř do deseti hodin. Zbylý čas jsme strávili s našimi kolegy z Německa. Valné většině z nás energie ani po náročném dni nedošla, a tak byl spánek po obědě následující den opět potřeba.
Jan Pikner
Středa 23.8.2023
Ranní vstávání bylo náročné, poněvadž jsme už v sedm odjížděli auty na vlakové nádraží, abychom se dopravili do Chebu. Když jsme všichni rozespalí nastoupili do vlaku a vytáhli si z batohů řízky v chlebu a tatranku neboli naši snídani, pan průvodčí nám oznámil, že na koleji, kde stojíme, se porouchal vlak a nemůžeme odjet, dokud ho nespraví. My jsme ale potřebovali stihnout přestup v Mariánských Lázních, odkud jsme měli pokračovat až do Chebu. Nejjednodušší řešení bylo opět nastoupit do aut a nechat se do Mariánských Lázní odvézt. Jedinou komplikací byla skutečnost, že na cca třicet míst v autech se muselo nacpat čtyřicet pasažérů, nepočítaje cizí paní, která si na nádraží všimla našich aut a než ji někdo stihl odmítnout, seděla v jednom z nich. Po cestovních komplikacích se nám podařilo dojet do Chebu necelou hodinu před domluvenou prohlídkou města. Dostali jsme rozchod a mně se zalíbil nápad pana Macka – jít do kavárny doplnit potřebný kofein.
Prohlídka začala v deset hodin. Pan průvodce byl očividně do tématu střešních krovů historických domů zcela zabrán, a tak mu skoro dvouhodinová prohlídka utekla jako voda. To samé se však nedá říct o nás, kteří jsme měli zajímavé povídání znepříjemněno alergií na všudypřítomný prach. Když prohlídka skončila, dostali jsme kapesné 250 Kč na oběd dle našeho výběru. My jsme se rozhodli vyzkoušet restauraci Hvězda v centru města. Jídlo bylo výborné a naše žaludky po několika dnech opět spokojené. Během rozchodu jsme si ještě stihli skočit do Albertu dokoupit zásoby sladkostí a brambůrek. Odpoledne nás čekalo další povídání o různých historických budovách v centru Chebu. Po prohlídce jsme všichni vlakem odjeli do Teplé, kde jsme měli před večeří chvilku času na odpolední odpočinek. Večer jsme klasicky zkoušeli do devíti a poté následovala modlitba. Po ní Martin vytáhl harmoniku a zahrál pár folklorních písniček, u kterých jsme si zazpívali i zatančili. Celý den jsme si užili a měli jsme možnost objevit krásy Chebu.
Ester Hegrová
Čtvrtek 24.8.2023
Ve čtvrtek nám začal den, dá se říci jako každý jiný. Avšak opak se zdá býti pravdou, náš „taťka Macek“ měl totiž v tento den narozeniny. I tento den jsme měli možnost navštívit mši svatou s místními mnichy, tentokrát tam byli všichni účastníci z české strany – byl to totiž za nás ten největší dárek: mše věnovaná „taťkovi Mackovi“. Den pokračoval již v tradičním programu. Hned po mši svaté jsme se odebrali všichni na snídani a na zkoušku sborů. Po obědě a pořádném odpoledním odpočinku k nám přišel na návštěvu Kašpar Klepal se svým žonglérským představením a také s workshopem, jenž měl pro nás připravený. Na jeho úchvatné představení celé obecenstvo několikrát hledělo s otevřenou pusou a se zatajeným dechem – nejen při jeho žonglování, ale hlavně ve chvílích, kdy začal přeskakovat hlavy našich sbormistrů. Byl to opravdu přímo dechberoucí zážitek pro všechny přítomné. Jakmile představení skončilo, začal samotný workshop, který trval až do večeře. Zde jsme mohli vyzkoušet žonglování s kužely, kruhy, diabolem, klobouky, míčky, anebo jízdu na obávané jednokolce. Večer jsme měli další několikahodinovou zkoušku s našimi pomalu odcházejícími hlasy a na konec dne modlitbu v podobě písní z Taizé.
Karolína Všetulová
Pátek 25.8.2023
Ráno svítilo slunce. To znamenalo, že se nám po tom únavném týdnu přece jen bude docela dobře vstávat. Na snídani byla jen hrstka lidí, co ještě nepila kávu nebo zelený čaj, aby měli nějakou tu energii navíc. Michaelovy rozcvičky před rozezpíváním však nezklamou. Od poplácání se po jednom rameni, po druhém rameni, po tvářích, přes sborové vzdychání od určených tónů až po zpívání německých hlásek, které jsme nedokázali pořádně vyslovit. A tak jsme se všichni po deváté hodině probrali a mohli začít pilně zpívat. Přece jen nás čekal náš první koncert. Kolonáda v Mariánských Lázních. Dopolední zkouška rychle ubíhala a i přestávka byla delší než obvykle. Majda, Bety, Simon a pan učitel Macek totiž nacvičovali kvartet Panis Angelicus na sobotní vystoupení v kostele.
Po obědě, u kterého zaznělo přes celou jídelnu Ó náš pane tobě dík vzdáváme a mňam mňam ham, jsme měli volno až do půl páté. Mimo jiné také hlasový klid, který se nám nedařilo dodržet. Do Mariánských Lázní jsme jeli autobusem společně se spolkem Němců, kteří mají české kořeny kolem Teplé a širším okolí. Na kolonádě byla dvě podia a my jsme vystupovali samozřejmě na tom horším. Před námi byla kavárna a mezi písničkami nám servírky na celé kolo křičely „Kafe!“, aby ho druhá servírka odnesla. Za námi byl pramen, který byl sice za sklem, ale dělal hluk, že jsme se neslyšeli. Nastoupili jsme si na stupínky a chtěli začít zpívat, když jsme zjistili, že nám zase chybí Terka. Tentokrát už to ale nikoho nepřekvapilo. Po chvíli se vynořila z davu a mohli jsme začít. Zkouška proběhla líp než koncert. Nikdo nic neslyšel a hlasy se nám trochu rozjížděly. Obličeje dirigentů dokonale vystihovaly situaci. Po prvních třech skladbách, které byly a capella, jsme se všichni těšili na klavírní doprovod, který nás alespoň trochu držel. Po skončení koncertu jsme tedy byli rádi, že už je po všem a těšili jsme se na akustiku kostela. I tak se nám ale nakonec koncert docela vydařil a posloužil nám jako generálka na zítřejší den. Ve 20 hod nás čekala zasloužená večeře, po níž jsme se sešli před kostelem k večerní modlitbě. Úkolem bylo dát kamínek lidem, kteří pro nás něco znamenali tento týden. Den jsme zakončili tancem a zpěvem a Die Biene Maja spojila naše kolektivy opět ve skvělou partu.
Jana Fridrichová
Sobota 26.8.2023
Dnešní den začal jako každý jiný snídaní, trošku posunutou zkouškou sboru a následným obědem, od kterého jsme klasicky nevěděli co očekávat :). V sobotu žádný povinný odpolední program nebyl, proto všichni volili relaxační aktivity. Někdo si dal poobědového šlofíka, zašel si na zajímavé tamější kafíčko a zmrzlinový pohár, a zbytek si zašel na výlet do Teplé na doplnění zásob. Později jsme se sešli i s Němci u volejbalu, či velice dramatického házení s frisbee. Některým z toho dramatizování zezelenala kolena nebo se zabahnily šaty. Zábavu nám však trošku překazila večeře v podobě pepře s haluškami, kterou za nás pan Macek musel okomentovat i obsluze.
Hlavním bodem dnešního, vlastně i celotýdenního programu, byl koncert v kostele Zvěstování Panny Marie (Teplá). Před ním nás (teda hlavně děvčata) čekala náročná příprava, rychlé společné focení a klasické Michaelovo rozezpívávání v podobě vzdychů a pár melodií. No a následný velice vydařený koncert, na který přišlo překvapivě hodně lidí. Údajně byl výroční sraz čandy staroburáků (interní název, protože originál neznáme). Klubu, který tento týden organizoval/sponzoroval. Jeden z vtipných momentů byl pokus Pika o překlad přivítání z němčiny do češtiny a představování programu stylem „Slyšeli jste píseň Cantante domino a jako další píseň uslyšíte… Cantante domino.“ Nebo překlad Michaelova závěru na: „Ich habe nicht verstanden, přejeme příjemný poslech.“ Součástí programu byly dále písně Lobe de Herren (velice „oblíbená“ u sboristů), My Lighthouse, Schalom aleichem a Händelovo Halleluja. Mimo jiné nám zazpíval kvartet Bety, Majda, pan Macek a Simon píseň Panis angelicus. Štiky :).
Večer nás čekalo hodnocení celého týdne. Všichni se shodli na tom, že zpěv je skvělý a že jídlo tam stálo za prd. Zazpívalo sa eště pár naších a přesídlili jsme se k nám do lékárny na poslední společný večer plný zábavy. Navázali jsme ještě lepší přátelství, naučili je hrát koně a já sbírala vroubky u pana Macka za chození po chodbě ve tři ráno.
No, tož bylo to skvělé a už se moc těším na příště!
Eliška Elsnerová
Neděle 27.8.2023 – Den odjezdu
Neděle se již od rána nesla v duchu balení a příprav na návrat domů, ale začněme popořadě. Snídaně byla, jako předchozí dny, připravena formou švédského stolu v budově hotelu, na výběr bylo mnoho druhů salámů i sýrů, pomazánek i marmelád, sladkého i slaného ovoce, teplých i studených nápojů, dále párky, vajíčka, ovoce, zelenina a tak dále, prostě se účastníci měli „jako prasata v žitě“. Po snídani však nastala o poznání hektičtější činnost, a to dobalení a následné uložení batožin do nákladových prostorů aut. Poté se však karta znovu obrátila k lepšímu, neboť nás čekala mše svatá, kterou jsme měli možnost doprovodit zpěvem.
Jenže po bohoslužbě bylo opět rušno na dvoře, poněvadž jsme se museli narychlo rozloučit s našimi německými sborovými kolegy, nasednout do aut a vyrazit na cestu k místnímu vlakovému nádraží, odkud o chvíli později vyjel vlak na pro nás nejkratší cestu tohoto dne, a to do Mariánských Lázní. Tam někteří sboristé využili krátkého rozchodu k doplnění zásob a protažení těla, jelikož do Prahy nás čekala již více jak dvouhodinová cesta, kterou někteří úspěšně prospali téměř od začátku do konce. Jenže věřte nevěřte, ani tato cesta nebyla tou nejnáročnější, kterou náš sbor za daný den zdolal, neboť po krátkém přestupu a ještě kratším rozchodu se výprava vydala do vlaku směr Budapešť, ze kterého naštěstí vystoupila včas v Břeclavi. Tato více jak tříhodinová cesta již zmohla většinu, a tak přestup na přípoj v Břeclavi byl pro mnohé už opravdu velmi náročný, ale beze ztráty jediného člena a jediné tašky jsme došli k poslednímu převážně společnému dopravnímu prostředku, vlaku směřujícím do Polska, ze kterého se vypotáceli unavení sboristé už jen z povinnosti. Ale jakmile přišel první nádech řádného vzduchu Moravského Slovácka, tak všichni dostali nadšení z toho, jak blízko jsou svým domovům, a energii, aby se do svých domovů v některých případech přímo doplahočili.
Slovy básníka: A kdybychom se víckrát neviděli, bylo to krásné a bylo toho dost. Sbohem a šáteček.
Jan Juřík
