Školní výlety - někdo je miluje a někdo nesnáší. Nás tentokrát zavedly cesty do Slovenského ráje, kde jsme strávili týden plný zážitků, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
Pro někoho začíná školní výlet při srazu, pro někoho při cestě brzkým ranním autobusem, no a pro mě začíná navečer, den před odjezdem, kdy začínám hledat a shánět po bytě všechny věci, které na danou akci budu potřebovat. Samozřejmě že minimálně polovinu věcí nenajdu, nebo je prostě zapomenu doma, a na cestu se vydávám prakticky jen s věcmi, které mám na sobě a s nachystaným kusem žvance. Ale i s takovou výbavou se dají zažít nádherné, a hlavně nezapomenutelné zážitky.
Pondělní ráno a cesta na Velehrad, začíná boj o přežití, čeká nás výlet do Slovenského ráje. Největší strašák pro hodně z nás je cesta, však než jsme se stačili tak nějak vzpamatovat, už už jsme seděli v cestovním autobuse, kde jsme byli informovaní o všelijakých věcech a důležitých zprávách. Na Slovensko je cesta dlouhá. Proto si taky každý konec konců vymyslel nějakou aktivitu, někdo byl na telefonu, někdo trávil čas spánkem, další sledováním filmů a tak dále a tak dále. Po přibližně dvou hodinách jízdy svitla minimálně pro čtvrtinu autobusu krásná naděje… benzínka. Potom co nejmenovaní spolužáci zjistili, že čísla na cenovkách opravdu nejsou české koruny, ba dokonce že to nejsou ani eura, nýbrž jen pouhopouhé body do soutěže, prvotní euforie opadla, velká škoda… Ale ani toto „lehké zklamání“ nás nemohlo odradit od toho, co nás zde teprve čeká. Po krátké pauze následovala poněkud kratší jízda ke zřícenině hradu Súľov, kde nás čekal náš úplně první výšlap z této exkurze. Kdybych měl tenhle trip shrnout jedním slovem, bylo by to: „povedené“. Důvod? Protože každý si našel něco: koho třeba úplně nelákají výšky, mohl si přečíst historii, koho neláká historie, mohl s panem učitelem Černým vlézt do náhodné díry na hradě, koho by nebavilo ani to, mohl se zúčastnit repliky natáčení dnes již legendární reportáže od televize Nova „Bába pod kořenem“. S těmito úžasnými zážitky jsme všichni usedli do autobusu, kde nás čekala již poslední hodinková jízda, během níž jsme měli zajímavé geografické okénko od paní učitelky Ertlové. Konečně, dorazili jsme do cíle. Po celém dnu jsme se mohli rozvalit na louce v kempu…úžasný pocit…, který však netrval příliš dlouho, protože nás čekal ještě jeden úkol, a to postavit stan. Pro někoho to je hračka, bohužel takových bylo v táboře málo, a naopak pro jiného nejhorší noční můra – naštěstí jsme si společně pomohli a než se zešeřelo, nebylo človíčka, co by neměl plachtu nad hlavou.
První ráno je vždy krušné… předchozí večer je totiž jediný, kdy má člověk tolik síly, aby zůstal do pozdní noci vzhůru. V našem případě to nebylo jiné. Takže po průměrných pěti hodinách spánku nastala jedna z nejhorších ranních aktivit, která vás na školní akci pravidelně potkává…rozcvička. Dlouho jsme si přáli, aby na ni zapomněli, ale ne, ba nešlo se ani řídit již prověřeným pravidlem: „Nemůžeš přijít pozdě, když nepřijdeš vůbec.“ Ale co… ve zdraví jsme ji všichni přečkali, a už jsme čelili nové výzvě v podobě celodenní túry. Každý si nabalil, co uznal za vhodné, avšak na jednom jsme se všichni shodli (teda až na pana učitele Štulíra, ten přípravu lehce podcenil), a to na vodě, protože vody není nikdy dost. Deset minut po plánovaném odjezdu jsme zjistili, že dochvilnost a pečlivost asi úplně nebude silnou stránkou našeho ročníku. Nakonec jsme odjeli. To je nejdůležitější. Během jízdy autobusem jsme se začali někteří kochat zdejší překrásnou krajinou. Za mě byl tedy nejvíc uchvacující pohled, kdy jsme projížděli cestou k turistickému centru pod obří masivní dřevěnou cedulí, na které stálo Slovenský ráj. Po příjezdu jsme dostali menší informační okénko ohledně toho, co a jak a kde, zkrátka klasické informace. Poté jsme vyrazili na zprvu poměrně nudnou a nezáživnou cestu na vyhlídku, na které jsme se později rozdělili do družstev. Samotná vyhlídka byla nádherná, dokonce jsme tam potkali horolezce, který právě šel slaňovat dolů a vylézt zpátky. Po ilustračních fotkách tříd, ročníků, Ponťáku a vedoucích jsme se začali rozřazovat do tří družstev (1. družstvo vedla Krys s paní učitelkou Hurábovou, 2. družstvo vedl pan učitel Štulír s paní učitelkou Ertlovou a třetí vedla sestra Vojtěcha a pan učitel Černý). Dále se nám tvořila neoficiálně poddružstva ve družstvech, podle toho, jak kdo byl rychlý. Trasa dále nebyla nijak zvlášť fyzicky náročná, nejhorší bylo, teda aspoň pro mě, poměrné horko a dusno ve vzduchu. Ale i s tímto problémem jsme si dokázali poradit, a to úplně jednoduše… Koupel v horské bystřině… to bylo ono k tomu ještě vychlazená voda ze studánky (i když…dokázala některým pěkně zavařit).
Nový den vystřídal noc a s ním přišla i nová výzva v podobě nových tras a zákoutí Slovenského ráje. Vyrazili jsme do jedné z nejkrásnějších soutěsek, co zdejší ráj nabízí. Konkrétně do soutěsky s názvem SUCHÁ BELÁ. Hodně z nás se nechalo nachytat názvem SUCHÁ, ale kdepak… ta měla vody víc než dost, dokonce tak moc, že v určitých místech se dalo i smočit až po pás, někteří odvážlivci se odhodlali, v zájmu otužování, do docela chladné vody potopit i s hlavou (blázni:)). Kromě tohoto paradoxního názvu jsme byli uchváceni ještě nádhernou a úplně minimálně dotčenou tváří přírody. Jedním z největších překvapení na Suché Belé byl asi jeden ze zdejších obyvatel, kterého jsme zde dost zaskočili: mlok skvrnitý. Někteří viděli mloka poprvé v životě, nebo ho viděli poprvé ve volné přírodě, takže jejich údiv nelze ani správně popsat. Poté co si snad každý chudáka mloka vyfotil a dal si s ním ještě selfíčko, vyrazilo se a šlo se dál. Poprvé od příjezdu se nám na trase objevila nová forma překážky. Žebřík. Valná většina neměla s novou srandou na trase problém a brali to jako zajímavé ozvláštnění, ale pár lidí s ním zdánlivě vedlo těžký souboj na život a na smrt. Nikdo však z tohoto boje neodešel jako poražený a i ti, co měli opravdu velký strach, ho dokázali překonat. A za to jim patří velký klobouk dolů. Po všech strastech a slastech, které si pro nás Suchá Belá přichystala, jsme dorazili do pomyslného cíle, na konec soutěsky, kde jsme měli čas na menší svačinku, někdo ji dokonce využil i jako obědovou. Mezitím naši vedoucí horlivě přemýšleli, kudy nás povedou a jakou zkratkou to „vrznout“. Nakonec jsme se rozdělili na ty, co šli dál a pak zbytek, který šel rovnou do tábora. My, kteří jsme šli dál, jsme pokračovali další nádhernou průrvou a delší procházkou jsme se vraceli do tábora. Po cestě nám sice moc nechybělo k tomu, abychom došli úplně mokří, ale jak to již v horách bývá, počasí je zde nevyzpytatelné. Při cestě do tábora nás již sladkou vůní grilovaného masa a sýrů lákal blíž a blíž k našemu táboru „Štula“. (A jestli se ptáte, jaké to bylo, tak s čistým svědomím můžu říct, že výtečné. Výtečné natolik, že to inspirovalo pár lidí k umělecké tvorbě u hudebních nástrojů jako je akordeon, kytara či ukulele). Den zakončený jídlem a hudbou…Co víc si přát?
Poslední turistický den, který nás čeká, nezačíná zrovna zvesela… Náš tábor během noci postihla střevní viróza – i když některým bylo už líp než v noci, stále to nebyla žádná sláva. I přes mírné oslabení v řadách studentů se vydáváme na poslední velkou túru. Na dnešek pro nás byly připravené dvě trasy: první vedla na pozůstatky bývalého kláštera a pro nás byla připravena první zvířecí soutěska, a to soutěska sokola. Nezdála se, ale byla neuvěřitelně táhlá, stála však za to. Hned po Suché Belé to bylo pro mě nejkrásnější údolí, protože od samého začátku jsme šli podél většího potoka, na kterém byly vybudované menší hrázky (opět byly snahy a tendence, že bychom se mohli okoupat, tentokrát se ale nikdo neodvážil). Postupem času, jak jsme stoupali stále výš a výš k prameni, se naše zpočátku hodně široká krajina začala zužovat a zužovat a pomalu tekoucí voda zrychlovat a zrychlovat. Čím dál jsme byli, tím to bylo hezčí a člověk si začínal uvědomovat krásu a sílu zdejší přírody. Nádhera. Když jsme došli na konec, dostali jsme se do nám již do dobře známého výchozího bodu, ve kterém jsme již nejednou byli. Opět na konec Suché Belé. Opět jen tak tak jsme unikli deštivé přeháňce, no…spíš bouřce. Tentokrát ne díky tomu, že bychom už byli v táboře, ne, ne, ne… Jen díky altánku, do kterého jsme se všichni společně schovali i s několika slovenskými turisty. Když déšť lehce začal opadat, vydali jsme se opět na cestu, už jen do tábora. Během cesty jsme hledali zkratky, abychom už byli co nejrychleji v táboře a abychom už podruhé nezmokli, když v tom… přes cestu si to „šněruje“ další mlok. Tentokrát jsme ho již nechali na pokoji a šli jsme dál. Hodně z nás zakončilo dnešní túru v malebné restauraci, kde si každý dal, na co měl chuť.
Konec, ten nikdo nemá rád… Kór když si u něho musíte sbalit stan, který jste tak neuvěřitelně dlouho a pracně skládali. Avšak vše úspěšně sbaleno, vše po nás je uklizeno, tak teď už jen naložit kufry do autobusu, koupit něco domů na památku, a frrrr k domovu. Po cestě domů jsme se ještě stavili na jednom velice malebném místečku, Palcmanské Maše, což je vodní přehrada. Její hladina byla jak jedno velké zrcadlo, jen kdesi uprostřed ní byl menší člun s jedním členem posádky, který se nejspíš kochal místní krajinou, a jestli ne, my jsme to udělali za něj. Protože to opravdu stálo za to: vodní hladina, která se táhne od nevidím do nevidím a za ní se rozléhají vysoké kopce, krása. Kdo se dostatečně pokochal, měl možnost si zakoupit nějaký památný předmět nebo korbáčky či jiný druh sýra v přilehlých stáncích. Po tomto zážitku jsme odkráčeli všichni do autobusu a spokojeně usnuli a spali jsme až do příjezdu na Velehrad.
I když to pro některé nebylo komfortní, i když jsme někteří byli zmáčení na kost, tak celý tenhle výlet stál za to, protože jak se říká: „Zážitek nemusí být pěkný, hlavní je, že je silný.“ A myslím, že silných zážitků máme po tomto tripu víc než dost.
Jan Pavlacký, 2.A
