Naše pouť započala v pátek 28. 4. na Velehradě, kde jsme byli ještě všichni plní sil a energie.
První velkou zastávku jsme měli zhruba v půli cesty na sv. Antonínku už za tmy, kam nám sestra Vojtěcha dovezla teplý čaj a něco na zub. Poté už sil jenom ubývalo a bolestí a puchýřů přibývalo. My jsme se však nevzdávali a šli jsme dál. Druhá a poslední větší zastávka byla zhruba 15 km od Javořiny, kde jsme načerpali poslední síly a vydali se do poslední, nejnáročnější fáze plné strmých kopců. Když jsme se všichni doplazili na vrchol za svítání slunce, všechny strasti opadly a zůstala jen čistá radost z výkonu a z pocitu, že to jde na dobrou věc. Pak už jen zbývalo nasednout do aut a jet domů.
Dojmy účastníků:
„Na to, že tato akce měla na SGVéčku premiéru, byla dosti povedená, zároveň ale i náročná po fyzické stránce, protože 15 hodin chůze na nejvyšší horu Bílých Karpat není jen tak. Avšak pro všechny účastníky se stala nezapomenutelnou.“
„Puchýře všude, ale stálo to za to!“
„Bylo to cool, ale už nikdy víc, možná za dlouho.“
„Ta cesta byla dlouhá, mokrá, bolavá, z kopce, pak do ještě většího kopce a tak furt dokola celou noc až do východu slunce, ale jinak to bylo skvělé a nelituju toho, že jsem šla:)“
Tímto bych chtěla všem moc poděkovat zvláště panu vychovateli Šimonovi a Krys za naplánování celé akce a za to, že nás nepřestávali motivovat. A v neposlední řadě bych moc chtěla poděkovat sestře Vojtěše za zásobování a za to, že s námi absolvovala ty nejhorší kopce.
Eliška Kaláčová, 2.B
