Naše italské dobrodružství se započalo v neděli 3. dubna. Každý jsme si našli pohodlné místo v autobuse, zapnuli bezpečnostní pásy a mohlo se jet.
Po dlouhé cestě jsme nijak dlouho neotáleli a dali jsme se na průzkum římských ulic. Počasí nám přálo, takže člověk nevěděl, kam s očima. Všechny nás dostalo Coloseum svou kolosálností. Stejně tak nám vzala dech i Lateránská bazilika. Každý den byl plný krásných výhledů, zmrzliny, chůze, výkladů a díky tomu všemu jsme se na italský Velehrad vraceli vždy příjemně utahaní.
Když nás už chůze po povrchu nebavila, vydali jsme se prozkoumat prastaré katakomby, které hluboce zapůsobily na každého jednoho z nás.
Dalším zážitkem, který stojí za zmínku, byla návštěva uměleckého ateliéru, kde se vytvářejí mozaiky. Dnes už každý víme, že i z rozbitého talíře se dá vytvořit umělecké dílo.
A teď krátký příběh, jak občas i situace, která se může zdát jako velmi nemilá a bezvýchodná, nakonec vyústí v něco nezapomenutelného.
V úterý byla domluvená mše ve sv. Pavlu za hradbami, jenomže autobus, který nás měl na ono místo dopravit, se zasekl v zácpě. Díky tomuto zpoždění jsme mši neměli jen u bočního oltáře, jak bylo původně plánováno, ale u samotného hlavního oltáře! V tu chvíli nám patřil celý sv. Pavel za hradbami.
A jaký pocit ve mně samotný Řím vyvolal? Říkala jsem si, že by nebylo špatné být svatá, aby se po mně taky jmenovala nějaká ta bazilika! A pokud jste míň nároční než já, můžete se na ně jet jen podívat.
Alžběta Mičková 2.A
Tohle město měst zaručuje jedinou věc – tolik památek, kolik jsme za uplynulé čtyři dny viděli, je složité vstřebat. Několik měsíců bylo obtížné dostat se za hranice. Ale tato cesta stála za to. Ta místa jsou pro mě výjimečná. Bez jejich historie by každá ulice, budova, dům, nebo i roh chodníku nežily…
Lucie Kreisingerová 3.B a její dojem
