3D prohlídka školy

   Stojanovo gymnázium, Velehrad svým výchovně-vzdělávacím působením navazuje na předchozí cisterciáckou, později jezuitskou, tradici.
Jezuité, kteří přišli na Velehrad koncem 19. století, se zde brzy po zahájení své činnosti snažili vytvořit školu a chlapecký seminář jako misijní centrum.

   Realizace se tato myšlenka dočkala v průběhu první světové války, kdy úřady monarchie povolily roku 1916 zřízení „Misijního cyrilometodějského ústavu" se statutem soukromé církevní školy. Tento ústav neměl ještě „právo veřejnosti", takže studenti museli skládat závěrečné zkoušky na zaštiťujícím klasickém gymnáziu v Praze-Bubenči.

   Dne 11. července 1919 povýšil papež Benedikt XV. velehradskou jezuitskou kolej s misijní školou na Papežský ústav, čímž značně stoupla prestiž této instituce. Neutuchající zájem o studium vedl představené k zahájení stavebních úprav kláštera, protože nyní byli jezuité nuceni redukovat počet přijímaných uchazečů a primu otevírali pouze jednou za dva roky. Provedené úpravy umožnily rozšíření výuky na všechny ročníky gymnázia a vedení ústavu začalo usilovat o získání „práva veřejnosti". To mu bylo uděleno ministrem školství a národní osvěty od 1. ledna 1938, kdy bylo učiliště změněno v celém rozsahu na „Řádové československé gymnázium Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě". Internát si přitom podržel název platný od roku 1919 „Papežský misijní ústav sv. Cyrila a Metoděje pro misie slovanské".

   Na jaře roku 1942 bylo gymnázium nacisty zrušeno a jeho prostory byly využívány pro Hitlerjugend. Po válce byl 1. září 1945 slavnostně zahájen nový školní rok s omezeným počtem tříd, v sekundě a tercii studovalo 79 žáků. Žádosti o udělení práva veřejnosti bylo vyhověno a v následujícím školním roce se zvýšil počet studentů na 106.

   V roce 1948 byl vydán zákon o jednotném školství, podle něhož se všechny školy, včetně soukromých, staly od 1. září 1948 státními. Řádové gymnázium na Velehradě bylo s konečnou platností postátněno výměrem KNV v Gottwaldově z 5. dubna 1949. Naděje jezuitů na udržení tříd gymnazijního typu byly zmařeny, od počátku školního roku 1949/1950 byly převzaty gymnáziem v Uherském Hradišti.

   Definitivní konec gymnázia byl spojen s „Akcí K", kdy o půlnoci ze 13. na 14. dubna 1950 byla velehradská kolej, v níž dlelo 71 řeholníků a 62 studentů, přepadena Státní bezpečností. Řeholníci byli odvezeni do internace, studenti mohli, často s velkými obtížemi, přestoupit na jiné státní gymnázium. Do uvolněných prostor gymnázia byli přestěhováni svěřenci pražského „Domu milosrdenství - Vincentina", který se staral o tělesně postižené.
Po více než padesáti letech navazuje Stojanovo gymnázium, Velehrad na násilně přerušenou výchovně-vzdělávací tradici započatou už cisterciáky a plně rozvinutou působením Tovaryšstva Ježíšova.

   Cílem jezuitů bylo přiblížit se co nejvíce ideálu rodinné výchovy a vytvořit studentům druhý domov. Denní program byl pečlivě sestaven s ohledem na požadavky studia i využití volného času k pohybovým aktivitám a nutnému odpočinku. O svém studiu na velehradském gymnáziu v jeho poválečné éře podal svědectví Ing. Josef Šedivý, který se zúčastnil setkání absolventů bývalého jezuitského gymnázia na Velehradě, které proběhlo 9.4.2011:

   „V roce 1945 jsem nastoupil do tercie - naším třídním a profesorem češtiny byl pozdější kardinál Špidlík. V ložnici nás spávalo 38 - tedy celá třída. Rovněž studovna, kde jsme měli každý svůj stolek na psaní, knihy a sešity, byla společná pro celou třídu. Poněvadž jsme všichni žili společně ne od rána do večera, ale od rána až do příštího rána, tak i denní režim museli naši představení přizpůsobit. V 6:00 hod. budíček (v neděli o hodinu později), 6:30-7:00 opakování učiva pro nastávající den, v 7:00 mše sv. a po ní snídaně. Od 8:00 vyučování, po obědě odchod na hřiště, vycházka, svačina, všechno společně. A přesuny do třídy, do jídelny, na hřiště pěkně v zástupu jako na vojně. Od 17:00 do 19:00 individuální studium ve společné studovně za naprostého ticha. V první hodině tohoto studia neexistovalo ani se zeptat na něco souseda. Druhá hodina studia po krátké přestávce už byla poněkud volnější v tom, že jsme se mohli jeden druhého na něco zeptat. Osobní volno jsme měli prakticky jen v sobotu odpoledne (dopoledne bylo vyučování) a v neděli, kdy za námi jezdili rodiče, sourozenci. Domů k rodičům jsme jezdili jen na velké svátky (Vánoce, Velikonoce) a hlavní prázdniny. Neměli jsme u sebe žádnou finanční hotovost. Ke svačině jsme měli v hrnci přinesený nakrájený chléb. Každý si jej dle potřeby ochucoval solí. Za chladného počasí se topilo v kamnech - žádné ústřední topení. Toho jsme využili a na kamnech si opékali chléb a jak nám chutnal! V dřívějších dobách se vzácné návštěvy, včetně prezidenta, vítaly chlebem a solí. My jej měli každý den mimo neděle. Dnešním studentům se možná bude jevit tehdejší život na gymnáziu a v koleji nepředstavitelný. Zajímavé však je, že nám tento přísný režim vůbec nevadil a v dobrém na něj vzpomínáme."
Roku 2001 Mons. Jan Graubner, olomoucký arcibiskup a metropolita moravský, vydává zřizovací listinu Stojanova gymnázia, Velehrad. Následovaly nezbytné stavební úpravy, aby škola plně odpovídala požadavkům moderního vzdělávání a internát vyhovoval potřebám ubytovaných.

   Dne 1. 9. 2004 rozhodnutím ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č.j. 32 232/03-21 bylo Strojanovo gymnázium, Velehrad zařazeno do sítě škol, a tak po čtyřiapadesáti letech byla znovuobnovení tradice středoškolského gymnaziálního vzdělávání na Velehradě. Do dvou tříd nastoupilo 58 studentů, z nichž 29 začalo využívat ubytování na přilehlém Domově mládeže. Od svého otevření se Stojanovo gymnázium, Velehrad snaží být moderní katolickou školou nabízející jak vzdělání odpovídající úrovni škol stejného typu, tak výchovu vycházející z principů křesťanství.

   Čerpáno z:
Rašticová, Pojsl, Čoupek a kol.: Velehrad. Dějiny obce. Velehrad, 2006. s. 150-152, 192.
studie Mgr. Jany Langerové, Obnovení klasického gymnázia na Velehradě.